Dovolená začala jako horor: ztraceni v noci v cizím městě

Ve dvě ráno začala noční cesta do neznáma

Zpočátku vše působilo normálně. Autobus projížděl nočním městem a postupně vysazoval cestující u jejich hotelů. Někteří vystoupili přímo u vchodu, jiní kousek opodál. Světla hotelových recepcí, lidé s kufry, krátké zastávky, pokračujeme dál.

My jsme věděli, že náš hotel neleží přímo u hlavní silnice. Proto jsme počítali s tím, že autobus možná nezastaví přímo před dveřmi. To se na dovolených stává. Člověk vystoupí o ulici vedle, přejde pár metrů, možná si trochu zanadává na kolečka kufru, ale za chvíli je na recepci. Tak nějak jsme si představovali i náš příjezd.

Pak autobus zastavil na obyčejné zastávce.
Řidič vyslovil jméno našeho hotelu a my vystoupili.

Řidič jen neurčitě mávl rukou někam před sebe. Do prostoru. Do tmy. Takovým tím gestem, které může znamenat „tam za rohem“, ale také „hodně štěstí, poutníci“. Pak zavřel zavazadlový prostor, nastoupil zpět do autobusu a odjel.

Zadní světla se vzdalovala, až zmizela za rohem.
A najednou jsme tam stáli sami.

Ulice byly téměř prázdné. Město ztichlo. Ne tím příjemným klidem přímořského letoviska, ale tím nepříjemným tichem, kdy slyšíte až moc. Vzdálené kroky. Tlumené hlasy. Zvuk auta někde daleko. Šustnutí, které možná nic neznamená, ale v tu chvíli znamená úplně všechno.

Stáli jsme na místě, které jsme neznali. Bez delegáta. Bez řidiče. Bez jakékoliv informace. Bez věty typu: „Hotel je pět minut odsud.“ Bez plánku. Bez pomoci.

Jen my dva, kufry a noční město.

Kolem se pohybovalo několik skupinek lidí, které rozhodně nevypadaly jako uvítací výbor cestovního ruchu.

Mapa, která nám pokazila večer

Vytáhl jsem telefon a otevřel Google mapy. Čekal jsem drobnou nepříjemnost. Třeba 400 metrů. Možná 800. V nejhorším kilometr. Něco, co člověk zvládne s povzdechem a poznámkou, že „tohle si ještě někdo přečte v recenzi“. Jenže displej ukázal něco, čemu jsem nejdřív nevěřil.

Více než tři kilometry.
Chvíli jsem jen koukal na obrazovku.
To nemůže být ono.
Zadal jsem hotel znovu.
Stejný výsledek.

Zkontrolovali jsme adresu na stránkách cestovní kanceláře. Stejný hotel. Stejné místo. Stejná realita, která se nám začala velmi neochotně skládat před očima.

Nebyli jsme pár metrů od hotelu.
Nebyli jsme ani „v blízkosti“.
Byli jsme přes tři kilometry daleko.
V noci.
V cizím městě.
S kufry.
Bez pomoci.

V tu chvíli se člověku hlavou honí hodně věcí. Proč nás tady vysadili? Věděl řidič vůbec, kde ten hotel je? Máme někomu volat? Je tu někde taxi? Je bezpečné tady stát? Je bezpečnější jít? Kudy? Proč zrovna my? A proč se dovolená hned první večer tváří jako úvodní scéna nízkorozpočtového thrilleru?

Taxíky nikde. Policie nikde. Pomoc nikde.

Rozhlíželi jsme se kolem.

Žádné taxi. Žádný informační bod. Žádný delegát. Žádný člověk, který by působil dojmem, že se ho chcete ptát na cestu. Policie nikde. Autobus pryč.

Bylo to jedno z těch míst, kde si člověk velmi rychle uvědomí, jak moc se v běžném životě spoléhá na pocit bezpečí. Na to, že když něco neví, někdo mu poradí. Že když je problém, existuje nějaké zázemí. Že když si zaplatil cestovní kancelář a transfer, tak nebude stát uprostřed noci kdesi na zastávce a řešit, jestli se má vydat tmavou ulicí doleva nebo ještě tmavší ulicí doprava.

Realita byla jednoduchá.
Nikdo nám nepomůže.
Musíme jít.

Vybrali jsme delší cestu. Protože kratší vypadala hůř.

Google mapy nabízely trasu. Jenže mapa neukazuje atmosféru. Neřekne vám, že některé ulice vypadají jako místo, kam by člověk nešel ani ve dne, natož s kufrem v noci. Neřekne vám, že za rohem stojí skupinka lidí, kolem které nechcete procházet. Neřekne vám, že světlo v půlce ulice nesvítí a že chodník mizí do stínu.

Kratší cesta vedla přes uličky, které působily přesně tak, jak nechcete, aby působily uličky, když jste unavení, ztracení a máte všechno cenné v příručním zavazadle.

Proto jsme zvolili delší trasu po promenádě u moře.

Byla delší, ale otevřenější. Více prostoru. Více světla. Větší šance, že kdyby se něco dělo, alespoň by bylo kam uhnout. Nebo kam utíkat, i když s kufrem je útěk spíš sportovní disciplína pro lidi, kteří v životě udělali hodně špatných rozhodnutí.

Vyrazili jsme.

Rachot kufrů nás prozrazoval

Snažili jsme se působit nenápadně. To je ovšem s kufry dost obtížné.

Kolečka na vydlážděném chodníku dělala takový hluk, že v prázdném nočním městě zněla jako startující vlak. Každá spára mezi dlaždicemi byla slyšet. Každý obrubník zaduněl. Každé škobrtnutí kufru o nerovnost nám připomnělo, že jsme možná chtěli být nenápadní, ale ve skutečnosti jsme zněli jako malý stěhovací konvoj.

Kdyby někdo v okruhu pěti set metrů nevěděl, že kolem jdou dva ztracení turisté, kufry mu to ochotně oznámily.

A tak jsme šli. S pohledem dopředu, ale každých pár vteřin i do stran.

Někde v dálce se ozývaly hlasy. Občas jsme zahlédli postavu opřenou o zábradlí, dvojici sedící na lavičce, skupinku na rohu. Za normálních okolností by člověk nic z toho neřešil. Jenže v tu chvíli jsme neřešili normální okolnosti. Řešili jsme cestu do hotelu, který měl být podle slibů někde „v blízkosti“, ale podle reality byl na druhé straně našeho malého nočního dobrodružství.

Každých pár minut kontrola mapy

Telefon se stal naším jediným průvodcem.

Každých pár minut jsem kontroloval trasu. Jestli jdeme správně. Kolik zbývá. Jestli nás navigace neposílá někam, kam nechceme. Jestli je promenáda pořád nejlepší volba. Jestli náhodou neexistuje zázračná zkratka, která by nevypadala jako cesta do zapomenuté epizody kriminálního seriálu.

Čísla na mapě ubývala pomalu.
Příliš pomalu.
2,8 km ... 2,4 km ... 2,1 km

Po chvíli začnete vzdálenost nevnímat jako číslo, ale jako čas, únavu a nervozitu. Každých sto metrů je malé vítězství. Každá osvětlená část chodníku úleva. Každé místo, kde nikdo nestojí, příjemné překvapení.

„Už jen kousek“

Po nějaké době se člověk začne uklidňovat větami, které nemusí být úplně pravdivé, ale pomáhají přežít.

„Už jen kousek.“
„Za chvíli tam budeme.“
„Ještě pár minut.“

Ve skutečnosti jsme šli více než čtyřicet minut. Svižně. S kufry. Po cestě, kterou jsme neplánovali, nechtěli a rozhodně si ji nepředstavovali jako začátek dovolené.

A pak se konečně objevil hotel. Recepce, světlo, lidé, normální svět.

Ten zvláštní okamžik, kdy člověk projde dveřmi a napětí z něj začne padat. Najednou už nejste dvě postavy v nočním městě. Jste zase běžní hosté hotelu. Jen o dost unavenější, zpocenější a naštvanější, než by člověk po transferu očekával.

S odstupem se tomu dá možná trochu smát.

Máme historku. Máme zážitek. Máme vlastní malý cestovatelský thriller, ve kterém hlavní roli hrály kufry, Google mapy a pocit, že někdo svou práci pojal velmi kreativně.