Egypt Horror Story - díl druhý

Nikdo z našich přátel a známých nedokáže pochopit, co se nám na tom Egyptě tak strašně nelíbilo. No, já chápu, že to nechápou, přesto to na faktu nic nemění a za svým názorem si stojím. Když si na svou dovolenou šetříte pomalu celý rok a nakonec nejste spokojení, nebudete se přeci kvůli okolí přetvařovat jen proto, že se to tak nějak očekává. V Čechách je oblíbeným zvykem, že když už někdo k tomu moři jede, má si taky nechat všechno líbit, tzn. držet hubu a krok. Tak to Vás holt zklamu, takoví my prostě nejsme. Díky tomu si ale můžete přečíst dnešní článek, takže to má i svá pozitiva.

Ubytování a jídlo jsme si shrnuli minule, dnes se tedy podíváme na jejich nebezpečné moře a hravé ryby. Ještě než se do toho však pustíme, chtěla bych Vás upozornit na jeden zásadní problém, který jsme na této dovolené měli. V hotelu nebyla WiFi! Tedy, byla, ale taková, že za ni Vašek odmítl ty peníze zaplatit. Chápu, že kdekdo nepochopí, proč na dovolené u moře potřebujeme připojení na internet, vždyť bychom se přeci měli věnovat sobě navzájem ne? No... počkejte si, i na to dojde.

Co se moře týče, právem se říká, že je Egypt ráj šnorchlařů a potápěčů. Tamější podmořský život mi doslova vyrazil dech, nekecám! Jestli umíte alespoň trochu šnorchlovat, věřím, že budete nadšeni. Moře jako takové je průzračně čisté, plné nádherných korálů, ryb, škeblí a ježků. Přesto jsme si ho neužili naplno. Nevím, jak jinde, ale u našeho hotelu byla hloubka moře vhodného ke šnorchlování jen asi půl metru (voda mi byla do pasu). Připočtěte si velké vlny a ostré (ozkoušeno na vlastní kůži) korály a můžete si být jisti, že ve zdraví takovouto dovolenou nepřežijete. Dva dny jsme šnorchlovali v těchto nízkých vodách, víceméně jen s drobnými oděrkami. Třetí den nás odchytl něco jako plavčík (budeme mu říkat třeba Ahmed) a lákal nás, ať s ním jdeme na širé moře, že to, co jsme viděli u hotelu je nic proti tomu, co uvidíme tam. Námitky, že nemáme ploutve nebral v potaz a ujišťoval nás, že to zvládneme i bez nich. No nic, věřili jsme mu a vydali se na moře s ním. Už tehdy mě mělo varovat, že jediný "průchod" do větších hlubin, který u našeho hotelu byl, byl asi metr široký a obehnaný až po hladinu ostrými korály. Po troše adrenalinu jsme se tedy nakonec mezi korály protáhli a dostali se až na širé moře. Ahmed mě chytil za ruku a táhl mě za sebou, Vašek si to však musel všechno oddřít sám samozřejmě. Jako nebudu lhát, hlubiny byly opravdu nádherné a dokonce jsme viděli na vlastní oči onu slavnou "nafukovací" rybu Fugu. Tím však všechna pozitiva končí. Moře bylo ten den obzvláště rozbouřené a já neustále lapala na hladině po vzduchu, jelikož mi vlny ucpávaly šnorchl (chytře jsme si pořídili šnorchly s ochrannými záklopkami, aby nám do nich netekla voda; byl to blbý nápad, nepolykala jsem sice vodu, zato mě dusil šnorchl, vyberte si). Po asi hodině téhle úžasné výpravy už mi začaly z neustálého plavání proti proudu těžknout nohy, tak jsme poprosili Ahmeda, aby nás vzal zpět na pláž. Ahmed nás dotáhl až k onomu zrádnému korálovému "průlezu" a nechal nás, ať se jím nějak dostaneme zpět na pláž sami. Nutno podotknout, že v tu chvíli byly už vlny opravdu na maximu a házely nás přímo na ty korály. Vašek šel první a i když se průlezem prodral vcelku snadno, odnesl si na památku pěknou jizvu na kotníku. Se mnou už to bylo horší, vlny mě neustále házely sem a tam, nedokázala jsem se ničeho zachytit a vyšplhat průlezem. Po asi pěti minutách neúspěšného boje o holý život jsem začala poměrně dost panikařit, vysílením jsem se začala topit a Vašek mi nebyl schopen nijak pomoci. Chvíli jsem si myslela, že je to můj konec, ale nakonec jsem se nějak vzpamatovala a korály nekorály jsem se začala doslova drápat průlezem ven. Druhý šok nastal tehdy, když jsem si všimla, že mám celou nohu a zadek od krve, přímo ze mě kapala. Začala jsem ryčet jak na lesy a chytla opravdový hysterický záchvat. Ve stehně jsem měla díru jak blázen, krásně jsem skrze ni viděla svou svalovinu a zadek jsem měla úplně potrhaný. Vašek se mě snažil nějak utišit, ale místo toho strhl můj hněv na sebe, ještě půl dne jsem se s ním pak nebavila. Měla bych Vám asi říci proč, že? No v mých očích mi prostě odmítl pomoci a jen tak tam stál, neudělal vůbec nic a nechal mě se topit. Hned mi v mysli vytanula myšlenka, že se opravdu do Egypta jezdí manželé zbavovat svých nepohodlných manželek! No, abych to zkrátila, ryčela jsem ještě celou cestu na pláž a podle všeho si museli ostatní lidé myslet, že na mě snad zaútočil žralok. Plácla jsem sebou celá zkrvavená na lehátko a lidé se kolem nás začali velmi rychle srocovat. Plavčík Ahmed běžel pro dezinfekci a začal mi hned rány ošetřovat, nějací Italové mi pak radili, abych si zašla co nejdříve do tamější lékárny a koupila si na rány antibiotickou mastičku, jelikož jsem samozřejmě nic takového v té své zrovna neměla. Pěkně zesraný začátek dovolené, to Vám povím. Jo a ještě něco, celý den byla na pláži vyvěšená žlutá vlajka (= moře je bezpečné), po našem návratu tam hodili rovnou černou a zůstala tam až do konce naší dovolené.

No a teď začíná ta zábavná část a vysvětlení toho, proč jsme tak nutně potřebovali tu WiFi. Sedřela jsem si levou půlku zadku a pravé stehno, takže nějaké mazlení nepřicházelo vůbec v úvahu a to za žádných okolností. Nevěděla jsem ani jak si lehnout nebo sednout a neúpět při tom bolestí, natožpak ještě provozovat nějakou akrobacii. A co tedy spolu chcete na dovolené dělat dalších osm dní? Šnorchlovat jsem už nemohla a pokaždé, když jsem se chtěla v moři zchladit, mi slaná voda málem sežrala nohu. Vašek vypadal, že se tam ukouše nudnou a já byla ráda, že žiju. 

Ještě bych se chtěla vrátit k té nudě. Jak už jsem říkala, jeli jsme tam v září a i když měla být sezóna stále v plném proudu, večerní animační program byl totálně nulový. Když si k tomu vezmete, že se tam začalo stmívat kolem šesté hodiny odpolední a za pět minut už byla naprostá tma, stálo to docela za houbelec a my byli rádi, že jsme si vzali alespoň ten počítač a na pokoji po večerech koukali na Doctora Who. Občas bylo něco dobrého také v egyptské televizi, např. Muži v černém a protože Egypťani zřejmě filmy vůbec nedabují, dalo se na to v klidu dívat. Co mě ale velmi zaujalo byl fakt, že i když jsem v Egyptě neviděla pracovat žádnou ženu, reklamy jich byly doslova plné (a nebyly zahalené!).  

Abychom dnešní díl zakončili pozitivně, povím Vám ještě zábavnou příhodu s jednou velmi kontaktní rybou. Jestli jste někdy viděli pohádku Hledá se Nemo, tak Dory je přesně TA ryba, na kterou v Egyptě narazíte téměř na každém rohu. Strašně ráda si hraje se šnorchlaři a miluje odrazky na botách. To si takhle poklidně šnorchlujete a najednou Vás začne něco plácat po noze. Otočíte se a vyděsíte se málem k smrti, protože kolem Vaší nohy krouží minimálně jedna tahle ryba. Poučeni od známých, že se nemáme dotýkat barevných ryb jsme se ji snažili setřást, ona to však brala jako jasný pokyn ke hře a začala nás pronásledovat a rádoby útočit. Kroužila kolem nohou či rukou a vždy, když udělala přesný půlkruh, plácla nás ploutvičkou. Prostě většího mazla by jste nenašli!

Myslím si, že by to pro dnešek mohlo stačit. Ani nevíte, jak jsem se při dnešním vzpomínání zase rozčílila! No a jelikož Vám mám stále ještě co říci, příště si povíme něco o našem výletě za delfíny a o cestě za památkami.