Egypt Horror Story - díl první

Jak jste již z názvu jistě pochopili, dnes si povíme, proč už Vaška nikdo a nikdy nedostane do Egypta. 

 

Jsem teplomilný člověk a za ideální dovolenou považuji čas strávený u moře. Vašek naproti tomu teplo moc nemusí a válení u moře bytostně nesnáší. I líbánky jsme díky tomu strávili v Hodoníně (ne že by mi to nějak vadilo, Hodonín je krásně město a na počasí jsem si rozhodně nemohla stěžovat - teplota neklesla pod 35° C). Jednoho dne se ale ve mě něco vzepřelo a já se začala dožadovat dovolené u moře. Volno jsme měli naplánované na druhou polovinu září, takže jediná destinace, která připadala v úvahu, byl Egypt. 

 

Už tehdy mě mělo varovat, že bylo od začátku všechno proti nám. Jak už to tak bývá, po zaplacení dovolené začala stávkovat myčka, následně se přidala i pračka a aby toho nebylo málo, porouchalo se nám splachovadlo na záchodě. Nakonec se myčka s pračkou umoudřily, ale splachovadlo se odporoučelo do věčných vod. 

 

Jako správná manželka jsem začala tři týdny před dovolenou chystat vše potřebné na výpravu. Kromě klasického vybavení jsem přibalila ještě velké balení probiotik, dezinfekční gel a antibakteriální čistící ubrousky (má ještě někdo jiný takovou panickou hrůzu z Faraonovy pomsty? Přihlaste se!). 

 

No a teď už začíná ta pravá zábava. Letadlo, kterým jsme měli letět mělo hodinu a půl zpoždění. Trochu na pytel, když si k tomu přimyslíte minimálně čtyřhodinovou dopravu do Prahy a standardní dvouhodinové čekání na letišti. Do letadla jsme se tedy dostali něco kolem půlnoci a kapitán nám milostivě sdělil, že museli vyměnit kolo. Dobře, že to zjistili ještě před odletem!

 

Po příletu do Egypta, přesněji na letiště v Marsa Alam, začala ta pravá komedie. Všichni nám říkali, že si víza máme vyřídit až tam. No dobře, ale když nevíte kde? Po vystání fakt dlouhé fronty k zástupci cestovky nás pán milostivě odkázal k další, ještě delší frontě, tentokrát u místní banky. Jako, musím přiznat, že mě ani v nejdivočejších snech nenapadlo hledat víza v bance! Nikoho z nás, tudíž jsme další půlhodinu strávili ve frontě na víza. No a pokud jste si mysleli, že tím fronty skončily, zase jste se spletli. Dalších dvacet minut jsme strávili na pasové kontrole. 

 

Když už jsme se konečně vymotali z letiště, bylo kolem šesté hodiny ráno. Slunce tam vychází poměrně brzy, takže už bylo nad obzorem a začalo pomalu, ale jistě nabírat na síle. Tipnu si, že už bylo takových 28° C a my byli navlečení z domova, takže jsme uvítali vyklimatizovaný autobus. Cesta z letiště do hotelu trvala zhruba další dvě hodiny a díky nim jsem si stihla udělat o Egyptě svůj vlastní obrázek. Nevím, co jsem čekala, ale to co jsem viděla, mě rozhodně nenaplnilo optimismem. Písečné duny by člověk tak nějak čekal, ale ty hory odpadků? Celá poušť jimi byla doslova posetá. A co nebylo rozházeno kolem cesty, to se hezky naházelo do díry a zasypalo pískem, hnus velebnosti! Recyklace a třídění odpadu jim asi nic neříká. Bylo mi z toho opravdu šoufl a o to horší jsem měla svědomí, když jsem pak na hotelu musela něco vyhodit.

 

Další, co jsem nevydýchala, byly životní podmínky většiny Egypťanů. Takovou bídu jen tak někde neuvidíte. "Vesnice" (pokud se jim tak dá říkat) se koupou ve svých vlastních odpadcích, ženy spí ve špíně přede dveřmi a děti si hrají s kameny na cestě. Už se nedivím výroku, že každý turista, který si může dovolit se ubytovat v jejich hotelu, je považován za milionáře. Věřím, že z našich bakšišů žije celá rodina ještě hodně dlouhou dobu. 

 

Teď už se ale dostáváme k té zábavnější části naší dovolené a to k samotnému příjezdu na hotel. Hotel byl od pohledu krásný, zahrada kolem něj také, jediné, co mi psychicky vadilo byly ozbrojené stráže u bran hotelu. Nesnáším, když mě někdo omezuje a zpovídat se strážnému, kdykoli jsme chtěli jít za hranice hotelu, rozhodně nepatřilo mezi mé oblíbené činnosti. Aby jste si ale nemysleli, ono stejně nebylo kam jít. Naproti hotelu byly celkem dva obchody, jeden se honosil názvem "lékárna", ale když jsme do něj vešli, vypadalo to spíše na obchod se smíšeným zbožím a ten druhý byl klasická samoobsluha. 

 

Abychom ale neodbíhali od tématu. Po příjezdu na hotel jsme se chtěli samozřejmě okamžitě ubytovat. Od známých jsme byli poučeni, že máme na recepci přihodit nějaký ten dolar, abychom dostali lepší pokoj. To bychom i udělali, ale recepční nám jen suše oznámil, že náš pokoj ještě není připraven a ať si tedy počkáme cca dvě hodiny. Koukli jsme s Vaškem na sebe, pokrčili rameny a usadili se ve vstupní hale. Až později nám došlo, že po nás asi recepční chtěl, abychom ho přemluvili bakšišem. No tak to jsme jaksi nepochopili! Po pěti minutách si hoch uvědomil, že z nás nic nekápne a zavolal na nás, že pro nás ten pokoj tedy mají. Bože, chraň mě od nápadu tady ještě někdy jet!

 

Co se týče ubytování, pokoje byly v pohodě, ale neříkám, že bych nesnesla větší luxus (co taky čekat od čtyřhvězdičkového hotelu). Jediné, co mi vadilo, byla absence čehokoli, na co by bylo možné pověsit vyprané plavky. Nakonec jsme tedy prádlo sušili v koupelně na závěsové tyčce a venku na plastových židlích, což také nebylo zrovna ideální, protože jsme ho pak díky silnému větru stále sbírali ze země. Co se týče hmyzu, tak s tím problém vesměs nebyl, ale jednou mě na záchodě velmi nepříjemně překvapil šváb! Asi prolezl tou obrovskou dírou pod vchodovými dveřmi. Jelikož jsem v tu chvíli byla poměrně dost indisponována, plácla jsem ho vší silou časopisem a hodila do odpadkového koše, kde mě po celý zbytek dne strašil (přiznávám, že jsem měla v tu chvíli úplné zatmění a vůbec mě nenapadlo ho buď vyhodit ven nebo spláchnout do záchodu; mrcha prostě nechtěla zdechnout!).

 

Pojďme si teď popovídat o něčem zajímavějším, tedy o jídle. Jídlo je u nás na prvním místě a od něho se pak odvíjí celá dovolená. Takže když Vašíkovi nechutná, tak je to prostě dovolená na hovno! Ze začátku vypadalo všechno růžově, ale za dva dny jsme neměli co jíst. Bylo zde velké množství nádherně naaranžovaných zákusků, jediný problém byl v tom, že všechny chutnaly naprosto stejně. Zeleninové saláty ušly, ale často je polévali octovou zálivkou a to já prostě nerada (krom toho zelenina není pro Vaška jídlo!). Co se týče masa, nikde jinde se Vám nestane, že by Vám kuchař rozčtvrtil i čtvrtku kuřecího stehna! Masem se zde prostě šetří. Salám a dva druhy sýrů, které tam byly k dispozici jsem zkusila jen jednou. Salám byl příšerně octový (ale kočky to sežraly, to ne že ne) a sýry jsem jeden po druhém plivala zhnuseně zpátky na talíř (jeden byl kozí a druhý chutnal jako velbloud; ten kozí bych možná ještě přežila, ale po tom velbloudím jsem se málem ohodila přímo v jídelně, tudíž jsme sýry z jídelníčku vypustili). A aby toho nebylo málo, všechno pečivo, které se tam podávalo, bylo sladké (i toastový chleba), popř. ještě polévané nějaký sirupem. Nechci ve Vás vzbudit mylný dojem, my máme sladké rádi, ale ne čtrnáct dní v kuse. No co Vám budu povídat, po dvou dnech jsme se začali těšit domů a o jídle se nám dokonce i zdálo. Jo a na závěr si dáme jedno malé varování: pokud si chcete v Egyptě pochutnat na obyčejných solených chipsech, nekupujte si žluté Lay´sky, čpí octem jako blázen (to by mě zajímalo, čím se má pak člověk řídit, když arabsky neumí a barvy nejsou mezinárodně dané). 

 

Myslím, že pro dnešek už toho máme všichni dost a zbytek si dopovíme zase někdy příště. Ještě Vás mrzí, že jste nikdy nebyli v Egyptě?