Náš první rok s Kirou

Roztomilé mourovaté klubíčko, které později dostalo příznačné jméno Kira Nerys, spatřilo poprvé světlo světa 11. února roku 2017. Společně se třemi dalšími sourozenci se narodilo na vesnici jedné milující rodině, která se mu okamžitě snažila zajistit nový domov. Stejně jako jsme se tedy s Vaškem seznámili my dva, tak i Kiru jsme poznali přes inzerát. Slovo dalo slovo a my se pomalu začali připravovat na příchod nového člena rodiny.

13. dubna, den před Velikonocemi, konečně nastal onen dlouho očekávaný den a my poprvé na vlastní oči spatřili to klubíčko čiré dokonalosti, které mělo rozzářit naše životy. Koukala na nás z bedýnky, ochmýřená kulička s očima barvy potemnělé oblohy. Zamilovali jsme se do ní na první pohled. Její kočičí máma se s ní ještě přišla naposledy rozloučit a poté už začal úplně nový život.

Doma nám začal měsíc plný radostí a starostí. Neznalí problematiky vývoje koček, až moc pozdě jsme si uvědomili, že Kira měla ještě měsíc zůstat u matky a svých sourozenců. Úlohu kočičí mámy jsem tedy musela dodatečně zastoupit já - učila jsem ji papat granulky, chodit na záchůdek a lovit peříčka, tedy věci nezbytné pro život. Upnula se na mne tak, že jsem se od ní nemohla vzdálit ani na pět minut. Celý můj život se smrsknul na kočičí kolotoč "jíst - hrát si - kakat - spát". Byl to nejhorší měsíc mého života.

Úderem třetího měsíce se v Kiře začaly probouzet lovecké sklony a jelikož neměla žádné kočičí kamarády, její hlavní obětí a nejoblíbenější hračkou jsme se stali my dva. Skákala po nás, kousala a škrábala. Neznala žádné slitování. Ruce a nohy jsem měla rozdrásané do krve, obličej také utržil pár ran. Okřikování nepomáhalo a fyzické tresty byly u nás doma přísně zapovězeny, jelikož ji vždy ještě víc rozběsnily. Jediné, co jakž takž pomáhalo byl úprk do jiné místnosti. V té době jsem opravdu litovala, že jsme si ji vůbec brali.

Období mezi čtvrtým a šestým měsícem by se dalo nazvat jako "Střídavě oblačno". Byly chvíle, kdy ze mne samou láskou nemohla spustit oči a pak doby, kdy mi bezdůvodně skákala do obličeje a útočila na mne. Byla jsem bezradná, naštvaná a zklamaná. V té době jsem poprvé začala uvažovat o dalším kočičím kamarádovi.

Sedmý měsíc byl obdobím vzdoru. Do této chvíle milovaná a obletovaná "máma" byla bez jakéhokoli upozornění odsunuta na druhou kolej. Sice mě i nadále všude provázela a neustále se mi pletla pod nohama, ale mazlení vyžadovala pouze a výhradně od Vaška. Nebudu nikomu nic nalhávat, mrzelo mě to. Možná i právě proto jsem si nakonec našla Felixe.

30. září se náš život změnil podruhé - pořídili jsme si další kočku. Tentokrát jsme se rozhodli svůj domov otevřít plachému birmáčkovi Only for You z chovatelské stanice Carmetina's. Kocourek měl díky své povaze problémy s umístěním, ale zřejmě jen čekal na nás, protože s námi se skamarádil hned druhý den. Jelikož zastávám názor, že jméno určuje osud, dostal ode mne jméno Felix Felicis, v překladu Štěstí na druhou. Kira z nového přírůstu zpočátku moc nadšená nebyla a neustále na Felixe syčela, ten se však po pár dnech naštval, dal Kiře pár pohlavků a od té doby jsou z nich nejlepší kamarádi.

Během pár dnů s Felixem se Kira doučila vše, o co přišla jako malé koťátko. Díky bojovým hrám s Felixem se naučila, že kousnutí nebo škrábnutí setsakramentsky bolí a stala se z ní kočka, která ví, co si může a nemůže dovolit. Kromě toho se o ni Felix také vzorně staral po její kastraci, která probíhala trochu dramatičtěji, než jsme předpokládali. Každá kočka prostě potřebuje parťáka pro život, ať už bydlí v domě se zahradou nebo v garsonce.

Ačkoli ten první rok s Kirou nebyl vůbec jednoduchý, za nic na světě bych ho nevyměnila. Naučilo mě to především trpělivosti a bezpodmínečné lásce, tedy vlastnostem, které určitě jednou jako rodič využiju.

Kam ten čas vlastně uletěl? Vrátila bych ho zpět...