Hořký život ajťákovy manželky

Jak už jste asi pochopili, Vašek pracuje jako programátor. Ať už si pod tímto pojmem představíte cokoli, stejně to nikdy nebude odpovídat realitě. Přes všechna negativa, která tato práce obnáší, ji Vašek bezmezně miluje a nedokáže si představit, že by někdy dělal něco jiného. Hlavním důvodem je především fakt, že ve své práci může naplno uplatnit svou kreativitu. Baví jej vymýšlet nebo řešit věci, které před ním nikdo jiný nevymyslel nebo neřešil. V tu chvíli celý září a já jsem ráda, že je jeho práce také jeho největším koníčkem.

Nevýhodou ovšem je, že tohle je pouze jedna strana mince. Nebudu se zde sáhodlouze rozepisovat o všech negativních dopadech, které jeho práce má, ať už na náš sociální nebo partnerský život. Dnes se zaměříme pouze na jednu věc a tou je čas.

Běžný člověk si v práci odsedí zhruba osm hodin denně a zbytek dne stráví se svou rodinou, kamarády nebo partnerem. U programátora je tomu ovšem trochu jinak. Programátor si také v práci odsedí těch standardních osm hodin, ale ke konci pracovní doby zjistí, že stejně nestihl nic z toho, co chtěl, takže si práci vezme domů. A není to samozřejmě jen jednou.

Teď by se asi hodila úvaha na téma "Proč programátor nestíhá". Odmyslíme-li si fakt, že některé projekty jsou přirozeně časově náročnější než jiné, dostaneme řadu malých a zcela nedůležitých vyrušení, které programátora neustále odvádějí od práce. Tu odpoví na email, tam vyřeší nějaký extrémně důležitý telefonát ohledně nefunkční tiskárny a hle, najednou je čas jít domů. Většině lidí spadne úderem páté kámen ze srdce, ajťák si svůj balvan bohužel táhne s sebou. Jak se to mohlo stát? Vždyť měl celý den tak skvěle naplánovaný!

Nyní si řekneme něco o mně, tedy o první a zatím i poslední ajťákově manželce. I po tolika letech si stále myslím, že jsem velice tolerantní a ohleduplná žena. Nevyžaduji, aby se mi manžel každý večer věnoval a upřímně, ani bych to nechtěla. Mnoho mých kamarádek nedokáže pochopit, jak můžu s Vaškem vůbec žít, natož v takové pohodě, jaká u nás doma panuje. Je to velice jednoduché - narodila jsem se ve znamení Střelce a s tím souvisí i můj přístup k životu. Mám ráda svobodu a nesnáším útlak. Každý den potřebuji alespoň pár hodin jen pro sebe. Nevadí mi být večer sama a vyplnit svůj volný čas čtením, psaním článků nebo sledováním mých oblíbených seriálů. Naopak, já to vyžaduji. Při představě, že se musím celý večer dívat na nějaký psycho-dycho válečný film jen proto, abychom strávili čas spolu, mě upřímně jímá hrůza. V tomto ohledu mi tedy vyhovuje, že Vašek "musí" po večerech pracovat. Řekla bych, že jsme dokonce ideální pár - Vašek potřebuje prostor a čas na svou práci a já mu ho mileráda poskytnu.

Teď se však dostáváme k jádru pudla, každý pohár totiž jednou přeteče. Vždy jsem věděla, že Vašek hodně pracuje, ale upřímně jsem tomu nikdy nevěnovala přílišnou pozornost. Je to dospělý chlap, on sám přece musí nejlépe vědět, kdy už je toho na něj moc. To jsem si alespoň myslela. Ve chvíli, kdy začal pracovat několik dní v kuse, bez jídla a beze spánku, mi začala v hlavě blikat varovná kontrolka. Z milující a tolerantní manželky se stala během pár chvil rozběsněná fúrie a naše manželství se vydalo z útesu střemhlav. Nechybělo samozřejmě ani ono nervy drásající ultimátum "Buď já nebo Tvá práce!". Co si Vašek vybral, je asi očividné.

Spouštěcím okamžikem naší manželské krize byla nevinná poznámka o tom, že Vašek za daný měsíc odpracoval něco kolem 360 hodin. Hrozivé číslo že? Pro mne tedy rozhodně ano. Když jsem si to rozebrala, vyšlo mi, že Vašek průměrně odpracoval nějakých 12 hodin denně. To už taková hrůza není, kde kdo přece dělá dvanáctihodinovky. Problém ovšem je, že jsou v tom započítány i víkendy a svátky. A to už je sakra velký průser. Vezmeme-li si, že Vašek dvanáct hodin denně pracuje a šest hodin spí, zůstává nám šest hodin, které může strávit se mnou. Odečteme-li hodinu na cestu do práce a z práce, hodinu na nutnou každodenní hygienu a cca hodinu na společnou večeři, dostaneme ubohé tři hodiny, které s ním mohu strávit já. A teď mi řekněte - která, byť i sebetolerantnější žena by byla schopná tohle svému muži dlouhodobě tolerovat? A která by to skousla o víkendu?

To jen tak k zamyšlení.

Ačkoli může tento článek vyznívat depresivně a ponuře, není tomu tak. Co jsem Vám totiž neřekla je to, že se jedná o článek "šuplíkový". Vše je bohužel pravda, ale taky už dva roky stará. Článek jsem psala jedné temné noci na konci roku 2015 a musím říct, že se jednalo o nejhorší období celého našeho vztahu. Jestli jsem si někdy myslela, že to vzdám, bylo to právě tehdy. Od té doby se naštěstí hodně věcí změnilo, ale poselství stále zůstává: Nikdy nedovol, aby Tvá žena zjistila, že jí nevěnuješ dostatek času! Ať už ho máš sebemíň.