Přestávám být za blbce

Týdně věnuji práci minimálně 60 hodin. Reálně se pohybuji spíše něco okolo 80-ti. To je při 40-ti hodinovém pracovním týdnu celkem dost přes. Asi si říkáte, jak je to vůbec možné? Je to celkem jednoduché:

1. Úkony mimo plán
Snažím se si svou práci maximálně plánovat, abych vše stíhal a dodržel nasmlouvané termíny (nebo spíše, termíny dodržet musím). Běžně se ale stává, že musím řešit ještě něco jiného (zřejmě jsem ještě neměl týden, kdy bych nemusel řešit alespoň několik neplnovaných úkolů). Tedy, abych byl upřímný, mohl bych říct ne, ale klienti chtějí vše nejlépe hned a spokojený klient je to, co chceme. Stejně je to i s kolegy, kteří potřebují s něčím pomoci a já samozřejmě rád pomůžu.

2. Projekty
Moje projektové úkoly nikdy nejsou na hodinku nebo dvě. Když mě tedy nějaký úkol mimo plán zdrží a vytrhne mě od projektu, dostanu se velmi rychle do časového presu. Proto po příchodu domů na projektech dále pracuji, často i do rána.

3. Sledování novinek & studium
Aktivně sleduji, co všechno se v IT světě děje. IT je pro mě koníček a navíc, sebevzdělávání je u programátora nutnost. Přesto, že na něj nemám z výše uvedených důvodů dostatek času, věnuji mu vždy minimálně hodinu denně. Přes víkend většinou více. Kromě toho, že novinky sleduji, vkládám je také na náš web. Jako jedinný. Web díky tomu žije a informujeme klienty, ale nejde to dělat v jedné osobě.

Kromě toho všeho také řeším mnoho dalších dílčích úkonů, které jsou nutné a stojí pouze čas.

Takto to dělám už pěkných pár let. Celou dobu se to dalo jakž takž zvládat, ale poslední rok toho nějak přibylo. Více se na všechno spěchá, vše hoří... Zlom nastal někdy začátkem září, kdy jsme získali zajímavou zakázku s naprosto šibeničním termínem - VČERA. Teď si vážně nedělám srandu, termín byl 3 dny zpátky! Dokážete si představit, co následovalo. Pracoval jsem od nevidím do nevidím, doma jsem prakticky jen jedl a spal (a toho spánku popravdě taky moc nebylo). Tento projekt se řešil asi 3 týdny a i tak jsem byl po jeho ukončení donucen v neustálém presu zůstat. Do toho jsem samozřejmě neřešil jen tento projekt, ale také spoustu dalších úkolů. Bylo toho zkrátka moc. Spánek nebo odpočinek jsem si nemohl tyto dva měsíce pořádně dovolit. A to ani nemluvím o negativních dopadech na náš partnerský vztah...

Takto to opravdu nejde! Za měsíc mi bude třicet a to je ideální čas všechno změnit. I proto, že má o mě má milovaná žena strach, aby mě toto neustálé pracovní přepětí nezničilo. Její obava je opodstatněná a já si to čím dál více uvědomuji. Proto jsem se také rozhodl vše změnit.

Přestávám být za blbce a omezuji práci. Dávám si maximum - už nikdy nepůjdu přes 50 hodin týdně. 50 je prostě strop. Navíc se naučím říkat NE, úkoly se budou řešit postupně, dle plánu a žádné výjimky. V opačném případě mi z toho nakonec hrábne. Navíc, do teď můj přístup neocenili ani klienti, ani kolegové, tak proč se tak moc snažit? I tak budu stále dávat práci více, než je běžné - však kolik času práci věnujete týdně Vy? 40 je standard a já chci 50, tedy o 25 % více než je běžné.

Dělám správně?