Den v Monaku aneb Jak jsme trpěli v 2. nejmenším státě světa

Mysleli jsme si, že nepovedenou návštěvou Verony to končí a čekají nás už jen zářné zítřky. Když jsme tedy v 19:00 nastupovali do autobusu, který nás měl odvézt do Monaka, rozhodli jsme se, že všechna příkoří hodíme za hlavu a budeme se už jen těšit na bělostné pláže, tyrkysově modré moře a především - na nějaké ukrutně dobré monacké jídlo. Nadšení nám bohužel vydrželo pouze chvíli.

V autobuse bylo horko k zalknutí a fakt, že jsme s Vaškem seděli úplně vzadu, přímo nad motorem, taky moc nepomohl. Podlaha autobusu byla úplně vařící, z topení sálal od motoru teplý vzduch a klimatizace nezvládala kompenzovat výheň motoru. Opravdu perfektní prostředí pro noční přejezd.

Celých sedm hodin jsme doslova protrpěli a málem jsme nestihli ani jedinou technickou pauzu, kterou jsme za celou noc měli, protože nám ji průvodkyně záměrně zamlčela. Zřejmě nechtěla budit “spící” autobus, kdo ví. Když jsme ale na daném místě stáli už víc jak 20 minut a nevypadalo to, že bychom se v dohledné době měli někam rozjet, vydal se samozvaný zástupce cestujících na výzvědy a opovážlivě se průvodkyně zeptal, jestli bychom si alespoň nemohli zajít na záchod. Když průvodkyně zjistila, že ji sledují oči všech cestujících, rozhodla se, že nás pustí, ale nezapomněla samozřejmě dodat, že máme na toaletu pouze deset minut a pak se jede dál. To, že jsme 20 minut seděli v zavřeném autobuse úplně zbytečně, už jaksi opomněla dodat.

Pokud jsme si do této chvíle mysleli, že noční přejezd byl peklo, tak to pravé peklo nás mělo teprve čekat. Do Monaka jsme totiž dorazili ve 2:30 ráno. Autobus zaparkoval na podzemním parkovišti a průvodkyně nám suše oznámila, že jsme na místě a prohlídka Monaka začne v sedm hodin ráno. Napříč autobusem se vzedmula vlna nevole. Proč jsme tedy museli z Verony vyjíždět tak brzy? Většina z nás nestihla ani večeři, ale hlavně, že teď budeme 4,5 hodiny čumákovat do zdi.

Návrh průvodkyně, že se máme na těch pár hodin zkusit vyspat v autobuse byl tak směšný, až byl k pláči. Jen blázen by se pokoušel spát v přetopeném autobuse bez klimatizace, kde se teplota šplhala k 30 °C. Krom toho představa, že bychom se mohli udusit výfukovými plyny nám na klidu taky moc nepřidala, takže jsme rozpohybovali ztuhlé končetiny a vydali se na noční procházku Monakem.

Monako je krásné, o tom žádná, ale má rozlohu asi jen 2,02 km² a ve dvě hodiny ráno tam prostě chcípl pes. Během naší noční procházky Monakem jsme narazili jen na dva policisty a pak samozřejmě na další účastníky našeho zájezdu, kteří také (světe div se) nemohli spát. Prošli jsme celou spící čtvrť Monaco-Ville, zhlédli nádherně osvětlený Monacký knížecí palác a zakotvili v přístavu Port Hercule, kde jsme pod rouškou noci obdivovali jachty milionářů. Při vší snaze jsme ale stejně byli do dvou hodin zpátky na parkovišti. Obrovský hlad nás donutil zalézt do autobusu a pokusit se alespoň na dvě hodiny vyspat.

O půl sedmé ráno nás průvodkyně vyhnala z autobusu, abychom se před prohlídkou města alespoň trochu zkulturnili. Řeknu vám, snažit se umýt a převléct na veřejných toaletách se 40 dalšími lidmi, není zrovna něco, co bych někdy chtěla zažít znovu. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem si chtěla nazout sandály a zjistila jsem, že se ze mne během noci stal slon. Nevěřícně jsem koukala na nohy jako konve a proklínala celou tuhle zpropadenou dovolenou, která vlastně ještě ani nezačala. Kompresní punčochy a aescin jsem samozřejmě nechala doma, takže jsem si nazula jediné boty, do kterých se moje kopyta vlezly (natahovací botasky) a vydala se do víru velkoměsta. Nikdy jsem si nepřipadala tak sexy.

Prohlídka města s průvodkyní trvala jednu hodinu, poté následoval rozchod. Ne nadarmo se Monako označuje jako 2. nejmenší stát světa, ono tu prostě fakt není co dělat. Hladoví jsme se s radostí odpojili od skupiny spolucestovatelů a vydali se hledat nějakou kavárnu, kde bychom si mohli dát snídani. Smůla. To jste věděli, že kavárny v Monaku otevírají až v 9:00? Moje hladové já chtělo vraždit! Nikdy jsem si nemyslela, že něco překoná naši hororovou dovolenou v Egyptě, ale hle, bylo to tady. Naštěstí se Vaškovi podařilo najít otevřenou pekárnu, kde nám ochotná slečna udělala i kávu, takže den byl oficiálně zachráněn.

Zbytek dne se nesl v relativně poklidném duchu. Několikrát jsme prošli celé Monako (a doma jsme samozřejmě zjistili, že jsme stejně plno věcí neviděli), poseděli jsme si na nádherné pláži Plage du Larvotto a Vašek se nechal během své krátké návštěvy moře požahat medúzou, takže slíbil, že zas dlouho do žádného moře nevleze. Na oběd jsme si dali vynikající italskou pizzu (protože najít v Monaku restauraci s typickým monackým či francouzským jídlem je prostě nadlidský výkon) a den jsme zakončili návštěvou Oceánografického muzea, které patří mezi nejlepší svého druhu v Evropě.