Rakousko - Národní park Gesäuse

Popis cestovní kanceláře

“K charakteristickým rysům Národního parku Gesäuse patří strmé skály, divoce šumící horské bystřiny a soutěska, kterou protéká řeka Enns. Většina turistických tras vede přes lesy a louky až k vysokým vrcholkům hor. Občerstvit se můžete v horských chatách s ohromujícím výhledem a ve volné přírodě pozorovat na 90 druhů ptáků, kamzíky, srnce, jeleny aj.

Výlet do Národního parku Gesäuse ocení především milovníci turistiky a přírody, rodiny s dětmi a všichni ti, kteří si chtějí odpočinout od rušných turistických oblastí a starostí běžných dní.”

Realita

Možná se teď podivujete, proč jsme do článku začlenili popis výletu naší oblíbené cestovní kanceláře. To proto, abyste si stejně jako my udělali představu o tomto “nenáročném” a vcelku pohodovém výletu strhující rakouskou přírodou. Představy a realita jsou však bohužel dvě zcela odlišné věci.

Nutno podotknout, že jsme nebyli jediní, kteří měli tuto “romantickou” představu. Výletu se zúčastnily nejen rodiny s malými dětmi, ale také několik ne zrovna fyzicky zdatných důchodců.

Naše cesta Národním parkem Gesäuse začala prakticky ve středu národního parku u stylového informačního centra, kde nám doporučili hned dvě turistické trasy. První trasa byla dle jejich slov trochu “náročnější” a cesta tam i zpět vedla po stejné trase. Ta druhá pak umožňovala okružní cestu a měla nižší převýšení (přesněji řečeno, z cca 600 m. n. m jsme se měli dostat jen na cca 1200 m. n. m). My si zvolili druhou variantu, protože se obecně neradi vracíme po stejné trase.

V Rakousku se turistické trasy neuvádějí v kilometrech (jako například u nás), ale v hodinách. Naše trasa na vrchol s hospůdkou nám měla zabrat pouhé dvě a půl hodiny, takže jsme nečekali nic extrémně náročného.

Na začátku byla cesta opravdu velice pohodová. Nejen, že jsme se dostali ke krásné, tyrkysově průzračné řece, ale také jsme si mohli plnými doušky užívat nádherné rakouské přírody. Tuto část trasy jsme si doopravdy užili.

Nedlouho na to začalo stoupání a nedá se říct, že by bylo zrovna pozvolné. Hned na začátku jsme museli zdolat zhruba třímetrovou propast, poté už následoval samotný výstup vzhůru. Stromy a louky velice rychle zmizely a pod nohama nám zůstal jen štěrk a kamení. Jemný písek (jinak to ani nejde popsat) nám neustále ujížděl pod botama, větší kameny byly doslova za odměnu. S přibývající výškou nám rovněž ubývaly možnosti na uchycení, takže jsme často lezli vyloženě po čtyřech.

Po více jak hodině stoupání (rychleji to opravdu nešlo) jsme došli k další překážce - malé jeskyni, kterou jsme se museli proplazit, abychom se dostali na druhou stranu a mohli tak pokračovat dál. My s tím v podstatě neměli problém, ale někteří naši spoluvýletníci (hlavně ti starší) se nakonec otočili na podpatku a vydali se na cestu zpět. Ani po zdolání této překážky jsme se bohužel k vrcholu skály nepřiblížili.

Samozřejmě jsme se nevzdávali a i nadále optimisticky pokračovali ve stoupání. Vždyť to už přece nemohlo být daleko! Párkrát nás sice napadla kacířská myšlenka návratu zpět, ale při pomyšlení na onu jeskyni a další plazení jsme ji zase okamžitě zahnali.

Po určité době se z nás stali dva šplhající roboti, kteří už ani nevěří, že se cíle někdy dočkají. Hlasy za námi umlkly, zůstali jsme sami. Nezávazná konverzace byla nahrazena hysterickým smíchem a v některých částech dokonce i tichým pláčem.

A hle, dočkali jsme se! Poslední vrchol před námi, zbylo nám ho jen zdolat pomocí řetězu a ocelového lana. Kombinace adrenalinu a strachu zafungovala dokonale, s vypětím všech sil se nám podařilo vrchol skály překonat a už už jsme se chtěli radovat z úspěchu, nebýt toho, že nás čekal strmý sráz dolů a ještě alespoň půlhodinová “jízda” pískem k již výše zmiňované horské hospůdce.

Cíl dosažen. Konečně!

Lehká okružní trasa Národním parkem Gesäuse nám nakonec zabrala něco kolem šesti hodin, přičemž k hospodě jsme dorazili zhruba za čtyři. Zpočátku jsme hodně fotili, takže je jasné, kde jsme nabrali takové zpoždění, ale i tak si myslíme, že jsou časy jednotlivých tras v Rakousku hrozně nadsazené (viz. Medvědí soutěska).

V hospůdce jsme se pak odměnili výbornou knedlíčkovou polévkou a místním pivem. Doporučit můžeme zejména citronový Gösser.

Cesta dolů pak již byla mnohem příjemnější. Člověk si sice musel stále dávat dobrý pozor na to, kam šlape, ale už se nemusel bát, že mu podklouznou nohy a zřítí se někam do propasti. Krásné horské scenérie zalité odpoledním sluncem pak pro nás byly adekvátní odměnou. 

Závěr

Příjemný a nenáročný výlet rakouskou přírodou Národního parku Gesäuse se nakonec změnil v ryze vysokohorskou túru, v některých částech až v horolezecký výšlap. Přesto jsme rádi, že jsme se na tento výlet vydali, jedno je totiž jasné - budeme na něj vzpomínat do konce života.